Továrna byla postavena v letech 1798 – 1800 a původně sloužila jako tiskárna jemné tkaniny - kartounu. V roce 1825 ji zakoupil podnikatel Josef Herzig. O dva roky později Herzig získal i za továrnou ležící brusírnu skla. Na tomto místě nechal v roce 1828 postavit budovu přádelny bavlny, strojírnu, bělidlo, barevnu a úpravnu. Tkaní lnu se tak v místní oblasti změnilo na tkaní bavlněných látek a bavlna se díky tomu stala snadno dostupným materiálem. V roce 1837 do továrny vstoupili Herzigovi synové a společnost byla přejmenována na Josef Herzig & Söhne.
Ve 40. letech 19. století provozovala továrna celkem 5196 vřeten a zaměstnávala 113 dělníků. Pohon továrny vodní silou řeky Nisy se stal postupem času nedostačující, proto byl v roce 1842 uveden do provozu první parní stroj v kraji, který doplňovaly dvě vodní turbíny. Po roce 1855 v čele společnosti stanul Anton Herzig, tehdy již továrna provozovala mechanickou tkalcovnu o 244 stavech s roční produkcí kolem 3300 kusů bavlněných látek. V té době textilka zaměstnávala kolem 300 lidí. Součástí areálu byla i administrativní budova, sklad uhlí a kovárna. Hlavními obchodními partnery měla Herzigova továrna v Itálii, v Uhrách a Sedmihradsku. Vyváželo se především surové, bílé i barvené bavlněné zboží. Firma získala nespočet zásluh a medailí z průmyslových výstav ve Vídni, Lipsku, Mnichově, Londýně a Paříži. V roce 1859 však zbankrotoval hlavní obchodní partner společnosti – bankovní dům Arnstein & Eskeles, což vedlo firmu Josef Herzig & Söhne k velkým finančním ztrátám a posléze k prodeji továrny.
V továrně se v následujících letech vystřídalo několik dalších majitelů, až ji v roce 1880 zakoupila ve své době největší bavlnářská společnost v Rakousku-Uhersku, firma Mautner & Osterreicher v čele s průmyslníkem Isaacem Mautnerem z Náchoda. V roce 1895 měla továrna celkem 1000 stavů. Společnost přestála 1. světovou válku a ve výrobě pokračovala i po vzniku Československa. Největším akcionářem firmy tehdy byla pražská Živnobanka.
Textilka se po několika přestavbách a proměnách dochovala až do současnosti. V 50. letech však přestala sloužit textilnímu průmyslu a přešla pod národní podnik Bižuterie. Veřejnosti byla známá pod pojmem Silka.
V roce 2002 koupila areál továrny společnost G&B Beads, s.r.o. a přesunula do něj výrobu skleněných perlí a bižuterie. V roce 2020 společnost G&B Beads bezúplatně postoupila nevyužívané továrenské prostory nadačnímu fondu/občasnkému sdružení Nisa Factory za účelem vybudování centra pro současné umění, vědu a technologie.
Továrna byla postavena v letech 1798 – 1800 a původně sloužila jako tiskárna jemné tkaniny - kartounu. V roce 1825 ji zakoupil podnikatel Josef Herzig. O dva roky později Herzig získal i za továrnou ležící brusírnu skla. Na tomto místě nechal v roce 1828 postavit budovu přádelny bavlny, strojírnu, bělidlo, barevnu a úpravnu. Tkaní lnu se tak v místní oblasti změnilo na tkaní bavlněných látek a bavlna se díky tomu stala snadno dostupným materiálem. V roce 1837 do továrny vstoupili Herzigovi synové a společnost byla přejmenována na Josef Herzig & Söhne.
Ve 40. letech 19. století provozovala továrna celkem 5196 vřeten a zaměstnávala 113 dělníků. Pohon továrny vodní silou řeky Nisy se stal postupem času nedostačující, proto byl v roce 1842 uveden do provozu první parní stroj v kraji, který doplňovaly dvě vodní turbíny. Po roce 1855 v čele společnosti stanul Anton Herzig, tehdy již továrna provozovala mechanickou tkalcovnu o 244 stavech s roční produkcí kolem 3300 kusů bavlněných látek. V té době textilka zaměstnávala kolem 300 lidí. Součástí areálu byla i administrativní budova, sklad uhlí a kovárna. Hlavními obchodními partnery měla Herzigova továrna v Itálii, v Uhrách a Sedmihradsku. Vyváželo se především surové, bílé i barvené bavlněné zboží. Firma získala nespočet zásluh a medailí z průmyslových výstav ve Vídni, Lipsku, Mnichově, Londýně a Paříži. V roce 1859 však zbankrotoval hlavní obchodní partner společnosti – bankovní dům Arnstein & Eskeles, což vedlo firmu Josef Herzig & Söhne k velkým finančním ztrátám a posléze k prodeji továrny.
V továrně se v následujících letech vystřídalo několik dalších majitelů, až ji v roce 1880 zakoupila ve své době největší bavlnářská společnost v Rakousku-Uhersku, firma Mautner & Osterreicher v čele s průmyslníkem Isaacem Mautnerem z Náchoda. V roce 1895 měla továrna celkem 1000 stavů. Společnost přestála 1. světovou válku a ve výrobě pokračovala i po vzniku Československa. Největším akcionářem firmy tehdy byla pražská Živnobanka.
Textilka se po několika přestavbách a proměnách dochovala až do současnosti. V 50. letech však přestala sloužit textilnímu průmyslu a přešla pod národní podnik Bižuterie. Veřejnosti byla známá pod pojmem Silka.
V roce 2002 koupila areál továrny společnost G&B Beads, s.r.o. a přesunula do něj výrobu skleněných perlí a bižuterie. V roce 2020 společnost G&B Beads bezúplatně postoupila nevyužívané továrenské prostory nadačnímu fondu/občasnkému sdružení Nisa Factory za účelem vybudování centra pro současné umění, vědu a technologie.
Vladimír Svoboda
Vzpomínka na krajinu
15.9. - 24.11.2023
Pro podzimní termín je připraven výběr z krajinářské tvorby Vladimíra Svobody žijícího a tvořícího mezi Prahou a Pavlovicemi na Českolipsku. Představený průřez dílem je zaměřený na krajinu pohybující se na rozhraní zobrazivé a abstraktní malby. Bytostný introvert Svoboda se celý svůj život věnuje zejména krajinomalbě, která vzniká nikoli v plenéru, ale od konce osmdesátých let převážně v rozlehlém ateliéru venkovského stavení v podmanivém prostředí původně středověké obce nedaleko Jestřebí.
V regionu není úplně neznámým autorem, s vývojem jeho díla pravidelně seznamují prezentace ve Vlastivědném muzeu a galerii v České Lípě.
Pro přehlídku byly vybrány práce, které vznikaly v posledních třiceti letech. Jejich společným jmenovatelem je vzpomínka na krajinu. Tento přístup umožňuje Vladimíru Svobodovi pracovat ve velkém formátu a zkoumat, kam až je možné zajít při přenosu viděného, respektive zapamatovaného. Výsledkem je obraz, který je možné vnímat jednak jako deskriptivní záznam konkrétního zážitku, ale stejně tak jako nezobrazivou rekonstrukci nejen bezprostředního okolí, ale i dojmů, pocitů, myšlenek, vůní a zážitků. Ty malíř formuje a formuluje barvou a jejím odstínem, hloubku prostoru modeluje jejich výraznými hranicemi.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kam spadají nejstarší prezentované oleje, definitivně opustil barevně i obsahově minimalistickou linku a jeho dílu začínají dominovat velké barevné plochy. Jejich překrýváním, prolínáním a vymezením buduje hloubku prostoru – krajiny. To, čím tyto práce diváka vtahují, není popisnost, ale nadhled, se kterým je možné je vnímat jako makro- či mikrokosmos a nalézt v nich to, co jako pozorovatelé potřebujeme. Někdy je to klid, někdy otázky bez odpovědí, vždy je to estetický účinek. Ten je daný velmi dobrým vnímáním barvy, převážně pastelových odstínů.
Jasné ohraničení tvarů se přelívá i do dalšího období a v podobně blízké až konceptuálně řízené malbě se autor dál věnuje tématům krajiny, která se vyvíjí od bezstarostnosti směrem ke kritickému vnímání její destrukce. Paleta se začíná vyhrocovat, a i když je to snad jen chvilkové, není možné tuto proměnu minout také proto, aby v posledním období mohlo přijít barevné uklidnění a jednoznačná převaha modře a vody. Proměnil se také Svobodův rukopis. Je uvolněnější, stejně jako obrysová linka. Věrný zůstává tématu: hladina, hlubina, ostrovy a svoboda volné tvorby jsou malířovou nejsilnější stránkou.
Kurátorka výstavy je Anna Habánová
Severní prostor
Prostor pro dialog
21.4. - 1.9.2023
Libuše Dlabola Pražáková je malířkou žijící v Semilech, městě na severní hranici Českého ráje. Ve své tvorbě se místní podhorskou krajinou inspiruje jen výjimečně. Více jí zajímá život, který ji obklopuje a události, které sama prožívá. Nejčastěji zobrazuje prožitky a události odehrávající se v nejbližším jejím okolí s přesahy k obecně platným pravdám.
Zdenka Hušková je známou jabloneckou grafičkou, která své okolí zaujala svými erotickými kresbami a linoryty často ilustrujícími tradiční události během roku (Vánoce, Velikonoce, čínský zvěrokruh). Na výstavě představuje svoji volnou tvorbu vycházející ze snahy zachytit život a pohyb v přírodním mikrosvětě.
Jan Měřička, grafik z Křižan, představuje svoje velkoformátové grafiky i grafické knihy s náměty z přírody, kterou v poslední době zachycuje stejně často jako pro něj charakteristické lidské hemžení.
Pro Aleše Nováka je typická práce jak sochařská, tak malířská. Ukázky díla, v němž reflektuje slohová období minulosti, můžete vidět jak v podobě monumentální sochy, tak obrazů. Autor působí současně v Liberci a Praze.
Za Tomášem Pleslem se musíme vypravit na okraj Železného Brodu. Vzděláním sice sklář, ale léta se věnující malbě zobrazuje v silně abstrahovaných kompozicích dojmy z krajiny, ve které žije. Navazuje tak na řadu malířů Pojizeří jako byli např. Ladislav Karoušek nebo Josef Jíra, kteří zobrazovali uhrančivost tohoto nehostinného kraje.
Petra Švecová v Jablonci nad Nisou sice nežije dlouho, ale už se stihla začlenit mezi místní uměleckou komunitu. Její citlivost pro práci s barvou vyniká v jejích téměř monochromních obrazech s odkazy k reálným předmětům, vzpomínkám nebo událostem. Ve svých obrazech se snaží vybalancovat hranici mezi abstraktním a konkrétním zobrazením.
Podobně vnímá svět i Vladimír Véla, široce rozkročen mezi Odolenovice, Turnov, Prahu a částečně i Plzeň. V jeho často nelíbivých kompozicích vyniká jeho práce se světlem a stínem a barvou. Znaky jako např. kříže, dutiny nebo uzly v jeho obrazech vždy odkazují k reálnému světu. Vladimír Véla patří k nejrespektovanějším malířům střední generace u nás.
Oldřich Plíva Pokračování
11.12. - 31.3.2023
Každé umělecké hledání je otázkou výběru a volby jediného v mnohém. Pro Oldřicha Plívu se východiskem při tomto hledání stal již od vysokoškolských studií příklon k elementární geometrii. Jeho koncepce sklářské i malířské je v podstatě minimalistická, nicméně se jedná o minimalismus sui generis. Provází ho autorova vnitřní kázeň, která zabraňuje tomu, aby jakékoliv výsledné dílo ovlivnila estetická spekulace a zbytečná metaforičnost, na druhé straně však nijak nebrání originálnímu pojetí, v němž se uplatňuje filosofický podtext a citlivá modelace. Zdánlivá lehkost a určitá hravost provedení jsou podložené zodpovědným přemýšlením, respektem k možnostem materiálu i k charakteru zvolených technologií a také upřímnou snahou o aktivní komunikaci díla s prostředím a s konkrétním divákem. I to je důvod, proč jsou Plívovy plastiky zastoupeny v mnoha sklářských a umělecko- průmyslových muzeích, v galeriích moderního umění a v soukromých sbírkách doma i ve světě.
Oldřich Plíva (* 1946, Jablonec nad Nisou) má za sebou dlouhou řadu let poctivé tvůrčí práce. Na své umělecké cestě dosáhl řady pozoruhodných výsledků při sochařském zpracování rozmanitých materiálů, kupříkladu žuly, betonu a bronzu, ale nejblíže měl po celá desetiletí vždy ke sklu. Poprvé se s ním sešel na střední sklářské škole v Železném Brodě. Tam se u kahanu při výrobě drobných skleněných figurek zrodily prvotní doteky fascinace, která Oldřicha Plívu provází celý další život. Spojuje neutuchající schopnost žasnout nad jedinečnou krásou tohoto materiálu, nepřetržitou snahu porozumět jeho vlastnostem a upřímné úsilí vtisknout mu tvar i výraz odpovídající autorskému záměru ve zvolené technologii. Programovým leitmotivem této vyhraněné životní cesty je snaha eliminovat nebezpečí stereotypu estetizující produkce, která zneužívá vlastností skla k laciným výsledkům. Tvorba Oldřicha Plívy je myšlenkově, názorově i umělecky zcela originální a jeho sochařská díla, zastoupená v řadě domácích i zahraničních muzeí a galerií, představují významný vklad do novodobé výtvarné kultury.
Výstavu Oldřicha Plívy doplnil výběr z prací pozapomenutého textilního výtvarníka Rudolfa Mejsnara. Kromě uměleckého nadání oba autory spojuje i rodinná přízeň. Ryzost tvůrčí energie obou autorů je nerozlučně spjata s kořeny, které vycházejí ze skrytého potenciálu rodného kraje. Dávný genius loci – kouzlo Jizerských hor a Podkrkonoší – a respekt k rodovým tradicím jsou v souhrnu dostatečným vysvětlením, proč oba autoři dali přednost životu v ústraní. A přesto si jejich myšlenkově i umělecky vyhraněná díla po zásluze našla cestu do dalekého zahraničí. V případě staršího textilního výtvarníka Rudolfa Mejsnara na světové výstavy v Bruselu 1958, v Montrealu 1967 a později do Německa, Oldřich Plíva je zastoupen v řadě významných muzeí po celém světě a stále patří k žádaným autorům pro aktuální účast na mnoha sklářských výstavách. Společná výstava obou autorů je nejenom zaslouženým připomenutím mimořádné tvorby, ale zároveň přesvědčivou inspirací pro nastupující uměleckou generaci.
Big Bead
18.3. - 18.11.2022
Tak malý a přesto jeho dopad vidíme po celém světě.
Třesk! Sklep! Půda! Dno!
Točí se kolem nás. Filtrujeme třídíme a reagujeme. Zpracováváme recyklát. Pro někoho odpad, pro SKUBB. poklad. Jakub Neufuss a Jan Salanský představují expozici, která je nejen o skle. Reaguje na skutečnosti dnešní doby a často surealistickým pohledem poukazují na kolotoč světa. Pravá střídá levou! Propojují neslučitelné kontexty, které promítají do soch, obrazů, instalací či ArtDesignových prvků. Hravým ale přímočarým způsobem výstava prezentuje roční práci těchto dvou mladých umělců.
Dialogy
13.12.2021- 11.2.2022
Jiří Řízek je malíř jehož tvorba z posledních let je charakteristická originálními abstrakcemi s dokonalou změtí kresebných linek, litých emailů a skvrn vytvořených rozmývanou černou tuší. Nedílnou součástí tvorby jsou nejen básně, ale také aforismy :
Slepec vidí lépe než blbec
Lidé si nevyměňují názory, ale informace.
Mlčení je nejvýhodnější forma komunikace.
Nebezpečný není blbec Obecný, ale blbec Mesiáš..
To, co má cenu se obvykle liší od toho, co má smysl.
Naše JÁ je dočasně propůjčeným kousíčkem Boží energie.
Naše štěstí nepramení z toho, co máme, ale z toho, jací jsme.
HEAVY DOTS
29.11.2019- 25.5.2020
Výstava Heavy dots představí tři mladé umělce Michaelu Spružinovou, Lucii Švitorkovou a Davida Mazance zabývající se různými disciplínami, mezi nimiž převládá sklo a malba. Hlavním pojítkem této výstavy je různá podoba skleněného korálku, bodu či tečky.
Výstava Heavy dots se vztahuje k prostředí, ve kterém se nachází. Tím je oblast Jablonce nad Nisou, tedy města proslulého výrobou skleněného korálku. Pavilon výstavy se nachází přímo v areálu společnosti GB Beads, v sousedství její historické budovy, kde se skleněné korálky vyrábí. Nachází se v ní i unikátní muzeum výroby jabloneckých korálků a bižuterie. Tři mladí tvůrci neotřelou formou toto téma reflektují a důvtipně si s ním pohrávají a posouvají tak hranice použití a vnímání skleněného korálku.
Michaela Spružinová a Lucie Švitorková se zabývají sklem, avšak obě k němu mají zcela rozdílný přístup. Skleněný korálek přetavují obě umělkyně do nových podob i užití. Obě jsou taktéž absolventkami ateliéru Skla Ilji Bílka na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem.
Pro Michaelu Spružinovou jsou hlavní surovinou recyklované střepy skla, korálky nebo skleněné tyče které pečlivě skládá k sobě. V náročném procesu tak vznikají unikátní tavené plastiky a křehké objekty. Pohrává si v nich s tvarovou podobností banálních předmětů a ženských křivek. Míša představuje originální autorský rukopis v oblasti skla, ale i v dalších médiích, kterými tuto svou doménu rozšiřuje. Žije a tvoří v Ústí n. L., pedagogicky pak působí na zlínské Univerzitě Tomáše Bati jako odborná asistentka v ateliéru Design skla.
V tvorbě Lucie Švitorkové lze vnímat dvě významné tvůrčí linie, a to jednak čistý tvarový minimalismus s akcentem na efektní detail, a to hlavně v případě tavené plastiky a designu skla. Další linií, která se prolíná Lucčinou prací, je pak krajina, kterou volně přenáší do malby a artefaktů ze skla, v kombinaci s nejrůznějším materiálem. Charakteristické pro Lucčinu tvorbu je tak balancování mezi hmotou efemérní a křehkou versus bytelnou a věčnou. Lucie je rodačkou z Železného brodu, kde i dnes působí, vyučovala zde na SSUPŠ a je součástí týmu společnosti Lhotský s. r. o.
David Mazanec je absolventem ateliéru Malby I Daniela Balabána na ostravské Fakultě umění. Jistý vliv na jeho tvorbu lze spatřovat i v jeho předchozím působení na SSUPŠ v Železném brodě, odkud David i pochází. Jde zejména o navození dojmu prostoru v obraze a práci s ním, používání opakujících se symbolů, které by se daly vnímat například i jako skleněné korále a tvoření minimalistických objektů zavěšených v prostoru, na pozadí krajiny, či pomyslné zdi. Postupně se David dopracoval k abstrakci, zejména díky oněm opakujícím se prvkům, především bodů, teček, koleček, které však do obrazu skládá s důvtipem a hravostí na pozadí umně vedenými, tu méně, tu více výraznými tahy štětce, spreje apod. V konkrétnější rovině jeho prací zapojuje stříkané motivy např. čůrajícího panáčka, či geometrické tvary skládané do variací kompozic, z nichž opět skládá obrazce, některé pak zapojuje i do krajiny.
Výstava se uskuteční v novém pavilonu společnosti GB Beads za kurátorského vedení Galerie Ahoj Nazdar Čau.