Továrna byla postavena v letech 1798 – 1800 a původně sloužila jako tiskárna jemné tkaniny - kartounu. V roce 1825 ji zakoupil podnikatel Josef Herzig. O dva roky později Herzig získal i za továrnou ležící brusírnu skla. Na tomto místě nechal v roce 1828 postavit budovu přádelny bavlny, strojírnu, bělidlo, barevnu a úpravnu. Tkaní lnu se tak v místní oblasti změnilo na tkaní bavlněných látek a bavlna se díky tomu stala snadno dostupným materiálem. V roce 1837 do továrny vstoupili Herzigovi synové a společnost byla přejmenována na Josef Herzig & Söhne.
Ve 40. letech 19. století provozovala továrna celkem 5196 vřeten a zaměstnávala 113 dělníků. Pohon továrny vodní silou řeky Nisy se stal postupem času nedostačující, proto byl v roce 1842 uveden do provozu první parní stroj v kraji, který doplňovaly dvě vodní turbíny. Po roce 1855 v čele společnosti stanul Anton Herzig, tehdy již továrna provozovala mechanickou tkalcovnu o 244 stavech s roční produkcí kolem 3300 kusů bavlněných látek. V té době textilka zaměstnávala kolem 300 lidí. Součástí areálu byla i administrativní budova, sklad uhlí a kovárna. Hlavními obchodními partnery měla Herzigova továrna v Itálii, v Uhrách a Sedmihradsku. Vyváželo se především surové, bílé i barvené bavlněné zboží. Firma získala nespočet zásluh a medailí z průmyslových výstav ve Vídni, Lipsku, Mnichově, Londýně a Paříži. V roce 1859 však zbankrotoval hlavní obchodní partner společnosti – bankovní dům Arnstein & Eskeles, což vedlo firmu Josef Herzig & Söhne k velkým finančním ztrátám a posléze k prodeji továrny.
V továrně se v následujících letech vystřídalo několik dalších majitelů, až ji v roce 1880 zakoupila ve své době největší bavlnářská společnost v Rakousku-Uhersku, firma Mautner & Osterreicher v čele s průmyslníkem Isaacem Mautnerem z Náchoda. V roce 1895 měla továrna celkem 1000 stavů. Společnost přestála 1. světovou válku a ve výrobě pokračovala i po vzniku Československa. Největším akcionářem firmy tehdy byla pražská Živnobanka.
Textilka se po několika přestavbách a proměnách dochovala až do současnosti. V 50. letech však přestala sloužit textilnímu průmyslu a přešla pod národní podnik Bižuterie. Veřejnosti byla známá pod pojmem Silka.
V roce 2002 koupila areál továrny společnost G&B Beads, s.r.o. a přesunula do něj výrobu skleněných perlí a bižuterie. V roce 2020 společnost G&B Beads bezúplatně postoupila nevyužívané továrenské prostory nadačnímu fondu/občasnkému sdružení Nisa Factory za účelem vybudování centra pro současné umění, vědu a technologie.
Továrna byla postavena v letech 1798 – 1800 a původně sloužila jako tiskárna jemné tkaniny - kartounu. V roce 1825 ji zakoupil podnikatel Josef Herzig. O dva roky později Herzig získal i za továrnou ležící brusírnu skla. Na tomto místě nechal v roce 1828 postavit budovu přádelny bavlny, strojírnu, bělidlo, barevnu a úpravnu. Tkaní lnu se tak v místní oblasti změnilo na tkaní bavlněných látek a bavlna se díky tomu stala snadno dostupným materiálem. V roce 1837 do továrny vstoupili Herzigovi synové a společnost byla přejmenována na Josef Herzig & Söhne.
Ve 40. letech 19. století provozovala továrna celkem 5196 vřeten a zaměstnávala 113 dělníků. Pohon továrny vodní silou řeky Nisy se stal postupem času nedostačující, proto byl v roce 1842 uveden do provozu první parní stroj v kraji, který doplňovaly dvě vodní turbíny. Po roce 1855 v čele společnosti stanul Anton Herzig, tehdy již továrna provozovala mechanickou tkalcovnu o 244 stavech s roční produkcí kolem 3300 kusů bavlněných látek. V té době textilka zaměstnávala kolem 300 lidí. Součástí areálu byla i administrativní budova, sklad uhlí a kovárna. Hlavními obchodními partnery měla Herzigova továrna v Itálii, v Uhrách a Sedmihradsku. Vyváželo se především surové, bílé i barvené bavlněné zboží. Firma získala nespočet zásluh a medailí z průmyslových výstav ve Vídni, Lipsku, Mnichově, Londýně a Paříži. V roce 1859 však zbankrotoval hlavní obchodní partner společnosti – bankovní dům Arnstein & Eskeles, což vedlo firmu Josef Herzig & Söhne k velkým finančním ztrátám a posléze k prodeji továrny.
V továrně se v následujících letech vystřídalo několik dalších majitelů, až ji v roce 1880 zakoupila ve své době největší bavlnářská společnost v Rakousku-Uhersku, firma Mautner & Osterreicher v čele s průmyslníkem Isaacem Mautnerem z Náchoda. V roce 1895 měla továrna celkem 1000 stavů. Společnost přestála 1. světovou válku a ve výrobě pokračovala i po vzniku Československa. Největším akcionářem firmy tehdy byla pražská Živnobanka.
Textilka se po několika přestavbách a proměnách dochovala až do současnosti. V 50. letech však přestala sloužit textilnímu průmyslu a přešla pod národní podnik Bižuterie. Veřejnosti byla známá pod pojmem Silka.
V roce 2002 koupila areál továrny společnost G&B Beads, s.r.o. a přesunula do něj výrobu skleněných perlí a bižuterie. V roce 2020 společnost G&B Beads bezúplatně postoupila nevyužívané továrenské prostory nadačnímu fondu/občasnkému sdružení Nisa Factory za účelem vybudování centra pro současné umění, vědu a technologie.
11. 9. – 20. 11.
Severní vítr nese barvy
Kurátorky Jana Bernartová, Dana Zikmundová
Výstava Severní vítr nese barvy představuje průřez současnou tvorbou napříč různými médii – od kresby a grafiky přes objekty až po nové technologie a multimediální formy. Výběr autorů spojuje působení v severních Čechách, ať už prostřednictvím studia, pracovního zázemí nebo osobního vztahu k regionu Liberecka a Jablonecka. Zastoupeni jsou jak etablovaní tvůrci s výrazným postavením na české scéně, tak začínající autoři, jejichž tvorba přináší nové impulzy a pohledy. Kurátorský výběr tak staví do dialogu různé generace a přístupy – od klasických výtvarných disciplín až po experimentální polohy současného umění. Projekt navazuje na naši letní výstavu 2023 (Severní prostor. Prostor pro dialog) a volně navazuje na program festivalu Art Week Liberec, jehož cílem je podporovat uměleckou scénu v regionu a vytvářet prostor pro dialog mezi různými generacemi a přístupy k umění.