Továrna byla postavena v letech 1798 – 1800 a původně sloužila jako tiskárna jemné tkaniny - kartounu. V roce 1825 ji zakoupil podnikatel Josef Herzig. O dva roky později Herzig získal i za továrnou ležící brusírnu skla. Na tomto místě nechal v roce 1828 postavit budovu přádelny bavlny, strojírnu, bělidlo, barevnu a úpravnu. Tkaní lnu se tak v místní oblasti změnilo na tkaní bavlněných látek a bavlna se díky tomu stala snadno dostupným materiálem. V roce 1837 do továrny vstoupili Herzigovi synové a společnost byla přejmenována na Josef Herzig & Söhne.
Ve 40. letech 19. století provozovala továrna celkem 5196 vřeten a zaměstnávala 113 dělníků. Pohon továrny vodní silou řeky Nisy se stal postupem času nedostačující, proto byl v roce 1842 uveden do provozu první parní stroj v kraji, který doplňovaly dvě vodní turbíny. Po roce 1855 v čele společnosti stanul Anton Herzig, tehdy již továrna provozovala mechanickou tkalcovnu o 244 stavech s roční produkcí kolem 3300 kusů bavlněných látek. V té době textilka zaměstnávala kolem 300 lidí. Součástí areálu byla i administrativní budova, sklad uhlí a kovárna. Hlavními obchodními partnery měla Herzigova továrna v Itálii, v Uhrách a Sedmihradsku. Vyváželo se především surové, bílé i barvené bavlněné zboží. Firma získala nespočet zásluh a medailí z průmyslových výstav ve Vídni, Lipsku, Mnichově, Londýně a Paříži. V roce 1859 však zbankrotoval hlavní obchodní partner společnosti – bankovní dům Arnstein & Eskeles, což vedlo firmu Josef Herzig & Söhne k velkým finančním ztrátám a posléze k prodeji továrny.
V továrně se v následujících letech vystřídalo několik dalších majitelů, až ji v roce 1880 zakoupila ve své době největší bavlnářská společnost v Rakousku-Uhersku, firma Mautner & Osterreicher v čele s průmyslníkem Isaacem Mautnerem z Náchoda. V roce 1895 měla továrna celkem 1000 stavů. Společnost přestála 1. světovou válku a ve výrobě pokračovala i po vzniku Československa. Největším akcionářem firmy tehdy byla pražská Živnobanka.
Textilka se po několika přestavbách a proměnách dochovala až do současnosti. V 50. letech však přestala sloužit textilnímu průmyslu a přešla pod národní podnik Bižuterie. Veřejnosti byla známá pod pojmem Silka.
V roce 2002 koupila areál továrny společnost G&B Beads, s.r.o. a přesunula do něj výrobu skleněných perlí a bižuterie. V roce 2020 společnost G&B Beads bezúplatně postoupila nevyužívané továrenské prostory nadačnímu fondu/občasnkému sdružení Nisa Factory za účelem vybudování centra pro současné umění, vědu a technologie.
Továrna byla postavena v letech 1798 – 1800 a původně sloužila jako tiskárna jemné tkaniny - kartounu. V roce 1825 ji zakoupil podnikatel Josef Herzig. O dva roky později Herzig získal i za továrnou ležící brusírnu skla. Na tomto místě nechal v roce 1828 postavit budovu přádelny bavlny, strojírnu, bělidlo, barevnu a úpravnu. Tkaní lnu se tak v místní oblasti změnilo na tkaní bavlněných látek a bavlna se díky tomu stala snadno dostupným materiálem. V roce 1837 do továrny vstoupili Herzigovi synové a společnost byla přejmenována na Josef Herzig & Söhne.
Ve 40. letech 19. století provozovala továrna celkem 5196 vřeten a zaměstnávala 113 dělníků. Pohon továrny vodní silou řeky Nisy se stal postupem času nedostačující, proto byl v roce 1842 uveden do provozu první parní stroj v kraji, který doplňovaly dvě vodní turbíny. Po roce 1855 v čele společnosti stanul Anton Herzig, tehdy již továrna provozovala mechanickou tkalcovnu o 244 stavech s roční produkcí kolem 3300 kusů bavlněných látek. V té době textilka zaměstnávala kolem 300 lidí. Součástí areálu byla i administrativní budova, sklad uhlí a kovárna. Hlavními obchodními partnery měla Herzigova továrna v Itálii, v Uhrách a Sedmihradsku. Vyváželo se především surové, bílé i barvené bavlněné zboží. Firma získala nespočet zásluh a medailí z průmyslových výstav ve Vídni, Lipsku, Mnichově, Londýně a Paříži. V roce 1859 však zbankrotoval hlavní obchodní partner společnosti – bankovní dům Arnstein & Eskeles, což vedlo firmu Josef Herzig & Söhne k velkým finančním ztrátám a posléze k prodeji továrny.
V továrně se v následujících letech vystřídalo několik dalších majitelů, až ji v roce 1880 zakoupila ve své době největší bavlnářská společnost v Rakousku-Uhersku, firma Mautner & Osterreicher v čele s průmyslníkem Isaacem Mautnerem z Náchoda. V roce 1895 měla továrna celkem 1000 stavů. Společnost přestála 1. světovou válku a ve výrobě pokračovala i po vzniku Československa. Největším akcionářem firmy tehdy byla pražská Živnobanka.
Textilka se po několika přestavbách a proměnách dochovala až do současnosti. V 50. letech však přestala sloužit textilnímu průmyslu a přešla pod národní podnik Bižuterie. Veřejnosti byla známá pod pojmem Silka.
V roce 2002 koupila areál továrny společnost G&B Beads, s.r.o. a přesunula do něj výrobu skleněných perlí a bižuterie. V roce 2020 společnost G&B Beads bezúplatně postoupila nevyužívané továrenské prostory nadačnímu fondu/občasnkému sdružení Nisa Factory za účelem vybudování centra pro současné umění, vědu a technologie.
Vernisáž výstavy KRAJINA CIVILIZACE
DOSTÁL NEPASICKÝ VANČURA
3.5.2023 v 18 hodin
Výstava Krajina civilizace představuje výběr z díla tří autorů: Jiřího Dostála, Jiřího Nepasického a Jana Vančury. Prezentovány jsou obrazy, grafiky, kresby a plastiky převážně ze sedmdesátých a osmdesátých let, jejichž společným jmenovatelem je fascinace znaky tehdejší moderní doby: ve středu pozornosti se nachází letadla, auta, moderní stavby, okouzlení technikou, všeobecný civilizační rozvoj. Protipólem rychle chvátající civilizaci se stal únik do krajiny, přírody, za hranice všedních dnů.
Práce se sklem a s tím spojené technologické a řemeslné dovednosti, které si jejich autoři osvojili během studií – všichni tři studovali v druhé polovině šedesátých let u Stanislava Libenského na VŠUP, dovolovaly pracím datovaným do začátku sedmdesátých let nejrůznější experimenty v použitých technikách. Jedná se o díla, ve kterých je malba doplněna písmem, tužkovou kresbou, emailovými barvami, barevnými papíry, epoxid na desce olejem na plátně, drátem, kovovými deskami či umělými hmotami, dřevem či perforací. Tato pluralita použitých technik odkazuje na jedné straně k potřebě hledat dostupné materiály a technologie, na straně druhé všeobecně k době svého vzniku: k fascinaci objevování vesmíru, rozmachu používání první generace počítačů a digitálního písma, k rychlosti motorek a formulí, k síle strojů.
Práce z doby nastupující normalizace jsou zároveň dokladem vnitřní touhy po svobodě projevu i pohybu. Přesto, že se umělecké cesty Jiřího Dostála, Jiřího Nepasického a Jana Vančury v osmdesátých letech rozešly, jejich přátelství přetrvala.
Výstava zcela záměrně nepředstavuje vybrané autory v celém rozsahu jejich práce. To není v silách galerie jako je Nisa Factory. Stojí však na začátku zamýšleného cyklu objevování plurality místního uměleckého regionu – současného i minulého. Smyslem je ukázat práce, které většinový návštěvník nemohl v takovémto rozsahu doposud vidět. Všichni tři autoři patří, slovy Jana Kříže, do „liberecké školy“. Nejedná se o geografickou aroganci, ale o důmyslné označení místní situace. Věříme, že se v následujících letech podaří v rámci navazujících výstavních projektů prokázat přetrvávající opodstatnění tohoto označení.
Autorka výstavy Anna Habánová M.A., Ph.D