Výstava Oldřicha Plíva Pokračování není retrospektivou, ale spíše ohlédnutím za pozoruhodnou tvorbou tohoto autora s přednostním zaměřením na obor skleněné plastiky z taveného skla od počátku devadesátých let dvacátého století do současnosti. Nabízí upřímnou a vyhraněnou uměleckou výpověď, která je nezávislá na trendech doby, na přízni teoretiků a na zájmu galeristů. Do výběru jsou zařazeny skleněné a bronzové objekty, obrazy a fotografie vybraných exteriérových realizací, prezentaci doplňuje projekce Plívových děl, která se nacházejí v soukromí a veřejných sbírkách, nebo dnes již neexistují.

Každé umělecké hledání je otázkou výběru a volby jediného v mnohém. Pro Oldřicha Plívu se východiskem při tomto hledání stal již od vysokoškolských studií příklon k elementární geometrii. Jeho koncepce sklářské i malířské je v podstatě minimalistická, nicméně se jedná o minimalismus sui generis. Provází ho autorova vnitřní kázeň, která zabraňuje tomu, aby jakékoliv výsledné dílo ovlivnila estetická spekulace a zbytečná metaforičnost, na druhé straně však nijak nebrání originálnímu pojetí, v němž se uplatňuje filosofický podtext a citlivá modelace. Zdánlivá lehkost a určitá hravost provedení jsou podložené zodpovědným přemýšlením, respektem k možnostem materiálu i k charakteru zvolených technologií a také upřímnou snahou o aktivní komunikaci díla s prostředím a s konkrétním divákem. I to je důvod, proč jsou Plívovy plastiky zastoupeny v mnoha sklářských a umělecko- průmyslových muzeích, v galeriích moderního umění a v soukromých sbírkách doma i ve světě.

Oldřich Plíva (* 1946, Jablonec nad Nisou) má za sebou dlouhou řadu let poctivé tvůrčí práce. Na své umělecké cestě dosáhl řady pozoruhodných výsledků při sochařském zpracování rozmanitých materiálů, kupříkladu žuly, betonu a bronzu, ale nejblíže měl po celá desetiletí vždy ke sklu. Poprvé se s ním sešel na střední sklářské škole v Železném Brodě. Tam se u kahanu při výrobě drobných skleněných figurek zrodily prvotní doteky fascinace, která Oldřicha Plívu provází celý další život. Spojuje neutuchající schopnost žasnout nad jedinečnou krásou tohoto materiálu, nepřetržitou snahu porozumět jeho vlastnostem a upřímné úsilí vtisknout mu tvar i výraz odpovídající autorskému záměru ve zvolené technologii. Programovým leitmotivem této vyhraněné životní cesty je snaha eliminovat nebezpečí stereotypu estetizující produkce, která zneužívá vlastností skla k laciným výsledkům. Tvorba Oldřicha Plívy je myšlenkově, názorově i umělecky zcela originální a jeho sochařská díla, zastoupená v řadě domácích i zahraničních muzeí a galerií, představují významný vklad do novodobé výtvarné kultury