Továrna byla postavena v letech 1798 – 1800 a původně sloužila jako tiskárna jemné tkaniny - kartounu. V roce 1825 ji zakoupil podnikatel Josef Herzig. O dva roky později Herzig získal i za továrnou ležící brusírnu skla. Na tomto místě nechal v roce 1828 postavit budovu přádelny bavlny, strojírnu, bělidlo, barevnu a úpravnu. Tkaní lnu se tak v místní oblasti změnilo na tkaní bavlněných látek a bavlna se díky tomu stala snadno dostupným materiálem. V roce 1837 do továrny vstoupili Herzigovi synové a společnost byla přejmenována na Josef Herzig & Söhne.
Ve 40. letech 19. století provozovala továrna celkem 5196 vřeten a zaměstnávala 113 dělníků. Pohon továrny vodní silou řeky Nisy se stal postupem času nedostačující, proto byl v roce 1842 uveden do provozu první parní stroj v kraji, který doplňovaly dvě vodní turbíny. Po roce 1855 v čele společnosti stanul Anton Herzig, tehdy již továrna provozovala mechanickou tkalcovnu o 244 stavech s roční produkcí kolem 3300 kusů bavlněných látek. V té době textilka zaměstnávala kolem 300 lidí. Součástí areálu byla i administrativní budova, sklad uhlí a kovárna. Hlavními obchodními partnery měla Herzigova továrna v Itálii, v Uhrách a Sedmihradsku. Vyváželo se především surové, bílé i barvené bavlněné zboží. Firma získala nespočet zásluh a medailí z průmyslových výstav ve Vídni, Lipsku, Mnichově, Londýně a Paříži. V roce 1859 však zbankrotoval hlavní obchodní partner společnosti – bankovní dům Arnstein & Eskeles, což vedlo firmu Josef Herzig & Söhne k velkým finančním ztrátám a posléze k prodeji továrny.
V továrně se v následujících letech vystřídalo několik dalších majitelů, až ji v roce 1880 zakoupila ve své době největší bavlnářská společnost v Rakousku-Uhersku, firma Mautner & Osterreicher v čele s průmyslníkem Isaacem Mautnerem z Náchoda. V roce 1895 měla továrna celkem 1000 stavů. Společnost přestála 1. světovou válku a ve výrobě pokračovala i po vzniku Československa. Největším akcionářem firmy tehdy byla pražská Živnobanka.
Textilka se po několika přestavbách a proměnách dochovala až do současnosti. V 50. letech však přestala sloužit textilnímu průmyslu a přešla pod národní podnik Bižuterie. Veřejnosti byla známá pod pojmem Silka.
V roce 2002 koupila areál továrny společnost G&B Beads, s.r.o. a přesunula do něj výrobu skleněných perlí a bižuterie. V roce 2020 společnost G&B Beads bezúplatně postoupila nevyužívané továrenské prostory nadačnímu fondu/občasnkému sdružení Nisa Factory za účelem vybudování centra pro současné umění, vědu a technologie.
Továrna byla postavena v letech 1798 – 1800 a původně sloužila jako tiskárna jemné tkaniny - kartounu. V roce 1825 ji zakoupil podnikatel Josef Herzig. O dva roky později Herzig získal i za továrnou ležící brusírnu skla. Na tomto místě nechal v roce 1828 postavit budovu přádelny bavlny, strojírnu, bělidlo, barevnu a úpravnu. Tkaní lnu se tak v místní oblasti změnilo na tkaní bavlněných látek a bavlna se díky tomu stala snadno dostupným materiálem. V roce 1837 do továrny vstoupili Herzigovi synové a společnost byla přejmenována na Josef Herzig & Söhne.
Ve 40. letech 19. století provozovala továrna celkem 5196 vřeten a zaměstnávala 113 dělníků. Pohon továrny vodní silou řeky Nisy se stal postupem času nedostačující, proto byl v roce 1842 uveden do provozu první parní stroj v kraji, který doplňovaly dvě vodní turbíny. Po roce 1855 v čele společnosti stanul Anton Herzig, tehdy již továrna provozovala mechanickou tkalcovnu o 244 stavech s roční produkcí kolem 3300 kusů bavlněných látek. V té době textilka zaměstnávala kolem 300 lidí. Součástí areálu byla i administrativní budova, sklad uhlí a kovárna. Hlavními obchodními partnery měla Herzigova továrna v Itálii, v Uhrách a Sedmihradsku. Vyváželo se především surové, bílé i barvené bavlněné zboží. Firma získala nespočet zásluh a medailí z průmyslových výstav ve Vídni, Lipsku, Mnichově, Londýně a Paříži. V roce 1859 však zbankrotoval hlavní obchodní partner společnosti – bankovní dům Arnstein & Eskeles, což vedlo firmu Josef Herzig & Söhne k velkým finančním ztrátám a posléze k prodeji továrny.
V továrně se v následujících letech vystřídalo několik dalších majitelů, až ji v roce 1880 zakoupila ve své době největší bavlnářská společnost v Rakousku-Uhersku, firma Mautner & Osterreicher v čele s průmyslníkem Isaacem Mautnerem z Náchoda. V roce 1895 měla továrna celkem 1000 stavů. Společnost přestála 1. světovou válku a ve výrobě pokračovala i po vzniku Československa. Největším akcionářem firmy tehdy byla pražská Živnobanka.
Textilka se po několika přestavbách a proměnách dochovala až do současnosti. V 50. letech však přestala sloužit textilnímu průmyslu a přešla pod národní podnik Bižuterie. Veřejnosti byla známá pod pojmem Silka.
V roce 2002 koupila areál továrny společnost G&B Beads, s.r.o. a přesunula do něj výrobu skleněných perlí a bižuterie. V roce 2020 společnost G&B Beads bezúplatně postoupila nevyužívané továrenské prostory nadačnímu fondu/občasnkému sdružení Nisa Factory za účelem vybudování centra pro současné umění, vědu a technologie.
Buď kreativní s Janem Schindlerem
9.3.2023 17.30 hod
Neformální moderované diskuzní setkání o umění, a tvorbě, aktuálních tématech z regionu, Čech a zahraničí umožní nahlédnout pod pokličku kreativců nejrůznějších oborů. Zprostředkují jejich zkušenosti z uměleckého a výstavního provozu a tvůrčího procesu, rezidenčních pobytů.
V březnu s Janem Schindlerem, rytcem skla a pedagogem, úspěšným účastníkem řady sympozií a mezinárodních workshopů. Své umění představil opakovaně nejen v Japonsku, ale i ve světoznámém muzeu skla v americkém Corningu.

Výstava Oldřich Plíva Pokračování
Komentovaná prohlídka 31.3.2023 v 18 hodin

Výstava Oldřicha Plíva Pokračování není retrospektivou, ale spíše ohlédnutím za pozoruhodnou tvorbou tohoto autora s přednostním zaměřením na obor skleněné plastiky z taveného skla od počátku devadesátých let dvacátého století do současnosti. Nabízí upřímnou a vyhraněnou uměleckou výpověď, která je nezávislá na trendech doby, na přízni teoretiků a na zájmu galeristů. Do výběru jsou zařazeny skleněné a bronzové objekty, obrazy a fotografie vybraných exteriérových realizací, prezentaci doplňuje projekce Plívových děl, která se nacházejí v soukromí a veřejných sbírkách, nebo dnes již neexistují.
Každé umělecké hledání je otázkou výběru a volby jediného v mnohém. Pro Oldřicha Plívu se východiskem při tomto hledání stal již od vysokoškolských studií příklon k elementární geometrii. Jeho koncepce sklářské i malířské je v podstatě minimalistická, nicméně se jedná o minimalismus sui generis. Provází ho autorova vnitřní kázeň, která zabraňuje tomu, aby jakékoliv výsledné dílo ovlivnila estetická spekulace a zbytečná metaforičnost, na druhé straně však nijak nebrání originálnímu pojetí, v němž se uplatňuje filosofický podtext a citlivá modelace. Zdánlivá lehkost a určitá hravost provedení jsou podložené zodpovědným přemýšlením, respektem k možnostem materiálu i k charakteru zvolených technologií a také upřímnou snahou o aktivní komunikaci díla s prostředím a s konkrétním divákem. I to je důvod, proč jsou Plívovy plastiky zastoupeny v mnoha sklářských a umělecko- průmyslových muzeích, v galeriích moderního umění a v soukromých sbírkách doma i ve světě.
Oldřich Plíva (* 1946, Jablonec nad Nisou) má za sebou dlouhou řadu let poctivé tvůrčí práce. Na své umělecké cestě dosáhl řady pozoruhodných výsledků při sochařském zpracování rozmanitých materiálů, kupříkladu žuly, betonu a bronzu, ale nejblíže měl po celá desetiletí vždy ke sklu. Poprvé se s ním sešel na střední sklářské škole v Železném Brodě. Tam se u kahanu při výrobě drobných skleněných figurek zrodily prvotní doteky fascinace, která Oldřicha Plívu provází celý další život. Spojuje neutuchající schopnost žasnout nad jedinečnou krásou tohoto materiálu, nepřetržitou snahu porozumět jeho vlastnostem a upřímné úsilí vtisknout mu tvar i výraz odpovídající autorskému záměru ve zvolené technologii. Programovým leitmotivem této vyhraněné životní cesty je snaha eliminovat nebezpečí stereotypu estetizující produkce, která zneužívá vlastností skla k laciným výsledkům. Tvorba Oldřicha Plívy je myšlenkově, názorově i umělecky zcela originální a jeho sochařská díla, zastoupená v řadě domácích i zahraničních muzeí a galerií, představují významný vklad do novodobé výtvarné kultury